Supersilent aneb Proč se někdy vyplácí jezdit do Prahy - Hudba
Z Ostravy do Prahy je to vlakem 353 kilometrů. Je to docela dost a ne vždy se člověku chce absolvovat taková cesta třeba jen kvůli jednomu koncertu. Ale někdy se člověk neudrží a jede. Tak tomu bylo i v případě pátečního koncertu, či přesněji večírku norského labelu Rune Grammofon, v rámci něhož se představili mí oblíbenci v čele s improvizační „postjazzovou" kapelou Supersilent.
Celý večer v pražském prostoru NoD byl nabitý inspirativní atmosférou plnou skvělých hudebních zážitků. Tři hudební projekty, z nichž minimálně dva bych z fleku zařadil mezi mé nejoblíbenější v poslední době vůbec.
Jako první se na pódiu objevilo duo Susanna and the Magical Orchestra, které tvoří zpěvačka Susanna Wallumrod a pianista Morten Qvenild (známý například z Jaga Jazzist nebo Shining). Jejich písničky vnesly do sálu podivně melancholickou atmosféru plnou snových a jemných nálad. Hrálo se především (možná výhradně, to si teď nejsem jistý) z letos vydaného alba Melody Mountain, jež obsahuje coververze songů třeba kapel Depeche Mode, AC/DC či Joy Division. Vše zpomaleno a ztišeno na maximální možnou mez. Od melodií jakoby odpreparovány všechny ruchy, zbývá jen melancholická krása. I tak může vypadat pop. Jen škoda, že ho třeba v rádiích – aspoň těch ostravských – není slyšet.
Pianista Morten Qvenild na pódiu zůstává a k němu se přidávají bubeník Pål Hausken a kontrabasista Roger Arntzen. Jazzová formace In The Country je plná hravosti, rozevlátosti i melancholie zároveň. Skladby jsou promyšlené, nejde v nich o muzikantskou exhibici, ale spíše o vyjádření emocí. Melodie jsou silné, prodchnuté nerespektováním žánrových hranic či mainstreamových klišé. Při poslechu zcela nečekaně na mysl vytanou třeba postrockové kapely – rozmlžené zadumané úvody měnící se v rytmické přívaly vypjatých citů. A přesto se jedná o jazz velice jemný. A hlavně, je to vše děláno pro radost.
Supersilent. Tak „našlapaný" koncertní výkon jsem snad ještě nezažil. Opravdová smršť, kterou jsme s manželkou museli ještě zbytek večera v sobě zpracovávat. Tolik energie, hudebních nápadů a neočekávaných dynamických zvratů se hned tak nevidí. Kvarteto Supersilent vychází z jazzu a zcela svobodně ho (re)mixuje doslova s čímkoliv. Improvizovaná hudba, která si drží tvar, gradaci. Neuvěřitelná empatie mezi všemi spoluhráči. Trumpetista Arve Henriksen (a taky vokalista či perkusionista), klávesista Stale Storlokken, bubeník Jarle Vespestadt a audio virus Helge Sten. Na pódiu změť drátů a tři svítící laptopy. Do zvukových klastrů rozsekaná divočina, experimentální elektronika, sem tam hlukové stěny, ale i melancholie a neskutečně krásné tóny Henriksenovy trumpety. A vše při tom dává smysl. Že by opravdu soudobá vážná hudba?
Před nějakým časem jsem se zúčastnil ankety, která se tázala, koho bychom chtěli (rozuměj my, potencionální návštěvníci) přivést na festival Colours of Ostrava. Pokud si dobře vzpomínám, odpověděl jsem, že bych rád třeba také někoho, kdo vydává u Rune Grammofon. Zatím jsem se ale nedočkal. Je to škoda, mám totiž pocit, že právě zde se už nějaký ten čas děje něco opravdu mimořádného.
A ještě dodatek:
Do Prahy se vyplatí zajet i na nějakou tu výstavu. Tentokrát jsme navštívili výstavu Pavla Brázdy ve Veletržním paláci. A pak taky třeba koncert chutí v afghánské restauraci Kábul na ulici Karolíny Světlé.
Komentáře
Přidání komentáře...